„Jeden z nejvlivnějších anglických rodů si ho objednal v Norimberku jako součást věna nejmladší dcery. Rodina toužila po něčem nenapodobitelném, něčem, o čem by si povídala celá Británie. Nešetřila na penězích, takže proslulí norimberští řemeslníci tak mohli v celé kráse a nápaditosti předvést zručnost, um a vynalézavost, jež ve své době neměla konkurenci,“ řekla televizi Bayerischer Rundfunk šlechtična Irmgard Edle von Traitteurová (91), majitelka jedné z nejcennějších sbírek ochrany prstů při šití nejen ve Spolkové republice, ale na světě vůbec.
Nejstarší exemplář z kolekce čítající přes dva tisíce položek pochází z éry Římské říše a je to v podstatě zlatý kroužek. Jiné skvosty putovaly z mnohem větší dálky – kupříkladu luxusní, pozlacený a českými granáty posázený kousek z Afghánistánu, přičemž odborníci mají za to, že na svět přišel v Persii.
Čepičky na prsty se „šily na míru“
Také při ochraně prstů, konkrétně těch urozených, přišlo ke slovu okázalé předvádění bohatství, přepychu a společenského postavení. „Ještě dnes si modrá krev v Británii nechává zhotovovat exkluzivní čepičky na prst, vždy v jediném provedení. Stalo se to součástí tradice, která se zakořenila a přežívá dodnes,“ vysvětluje Inge Lauterbachová, historička životního stylu a módy z berlínské Svobodné univerzity.
„To je můj oblíbený kousek. Nosila jsme ho vždy k slavnostnímu dirndlu,“ říká sběratelka a ukazuje nádhernou barokní přezku. Skrývala vše potřebné, co musela mít zámecká paní po ruce: jehlu, špendlíky a pochopitelně hříšně drahý náprstek.
Edle von Traitteurová, někdejší poslankyně bavorského zemského sněmu v Mnichově, investovala do své vášně nemalý peníz. „Jednou jsem to velmi zhruba spočítala a vyšlo mi, že od sedmdesátých let, když jsem se pustila do shromažďování prvních exemplářů, mě koníček vyšel na nejméně 250 tisíc eur (asi 6, 5 milionu korun),“ řekla norimberská rodačka při předání své cenné sbírky Městskému muzeu v Norimberku.
Kolekce v hodnotě milionů eur
Odborníci se shodují, že kolekce může mít hodnotu několika miliónů eur, protože jen materiály, z nichž se čepičky na prsty zrodily – zlato, alabastr, slonovina – představují jmění. „Nikdy bychom nemohli dovolit sbírku koupit, takže o to víc náš darování těší,“ potvrdil Thomas Schauerte (53), ředitel Norimberských muzeí.
Mimochodem, Norimberk sehrál v historii náprstku klíčovou roli. První kovově-bronzové opustili místní dílnu Sebastiana Prawna, jenž zemřel v roce 1414, daleko dříve, než Kolumbus doplul do Ameriky. Zachoval se i obrázek z r. 1382 zachycující výrobu.
Mistři cechu náprstkářského patřili k elitě
Do 16. století se náprstky odlévaly z mosazi a jamky na povrchu se ručně vyklepávaly. Proto náprstkáři, elita mezi řemeslníky, patřili do cechu mědikovců a až roku 1537 jim norimberská radnice udělila výsadu vlastního cechu, tedy výběrového sdružení řemeslníků.
Začali totiž používat mosaz, ohebnější, pružnější a snadněji zpracovatelnější. Náprstky jim odlévali slévači mosazi a sami pak do nich dělali dírky a zdobili je, aby jehla neklouzala. Mistři cechu náprstkářského z Norimberku své skvosty „podepisovali“ vytepanými značkami, což je už tehdy mělo chránit před „fejky“.
(plk)
